ŘEČ NAD RAKVÍ ZDEŇKA FIBICHA,
kterou při pohřbu na hřbitově vyšehradském v Praze dne 17. října 1900 pronesl

OTAKAR HOSTINSKÝ

Drazí přátelé! Klademe do chladného hrobu k věčnému odpočinku tělo muže, jehož duch v horoucím nadšení tvůrčím ani na okamžik nedopřál si klidu. Zdeněk Fibich byl muž práce, neúnavné, mnohostranné práce umělecké, která mu sama sebou byla již odměnou nejsladší. V ní genius jeho, tak vzácně nadaný a tak vzácně vzdělaný, nalézal nejvyšší své uspokojení --- ale v práci také tělesná schránka genia toho našla zárodek zkázy. Pracoval nad své síly fysické, dávnou úskočnou chorobou podkopané, a v poslední době dychtivě připravuje nové mohutné dílo k životu na jevišti divadelním, sám sobě uspíšil smrt. Provedení díla toho se již nedočkal.

Co zbývá všem těm, kteří jsme ho tak milovali a nyní ohromeni předčasným skonem jeho stojíme zde kolem rakve: jeho rodině, jeho přátelům, jeho žákům, jeho ctitelům, co zbývá tisícům a tisícům zde nepřítomných, jež on uměním svým povznášel, než obrátiti s úsilím své zraky od nesmírné, nenahraditelné ztráty k tomu, co jsme navždy získali jeho uměleckým odkazem?

Odkaz ten je veliký! Tak veliký a tak rozmanitý, že není ani možné, aby ve všem dokonale byl poznán a oceněn již dnes a všeobecně. Fibich byl mužem pokroku, Umění své, tu božskou hudbu, miloval nade všecko; jí věnoval se celý, s vážností a opravdovostí obdivuhodnou, jí byl hotov přinášeti oběti i nejkrajnější. Ale povinnost svou k umění chápal jeho velký mistr tak, že práci svou zasvětil pokroku, a cit povinnosti té vkládal i do mysli mladších, těch, kteří byli jeho žáky. On sám stále pokračoval ve svém tvoření a snažil se nalézati vždy nové cesty, on šířil a prohluboval povahu naší české hudby všemi směry, on konečně dospíval k netušeným dosud velkým útvarům uměleckým, jež mu zabezpečily čestné místo jakožto duchu vpravdě tvůrčímu v dějinách hudby nejen naší domácí, ale i světové.

Žel však, že přirozeným údělem mužů pokroku jest vydobývati si každou píď uznání pernou prací, ba druhdy tuhým zápasem. Fibich nebyl prvním a bohužel nebude ani posledním z našich geniů, jimž los tento připadl. Je to přirozený běh lidského působení: kdo vyčerpá se tím, co slouží přítomnosti, tomu nezbývá, co by dal budoucnosti. A k budoucnosti Fibich připínal své toužebné zraky. Pohled do ní, plný blažící naděje, sílil ho v práci, v protivenstvích a zklamáních. A on se nemýlil. Znalť minulost svého umění lépe než kdokoliv mezi námi a z ní dovedl i vycítiti, pokud lidské předvídání stačí, směr budoucích jeho drah. Povznesen byl nad vřavu dne a rozhlížel se daleko nazpět i daleko vpřed.

A jestliže, drazí přátelé, také nám v této žalostné chvíli může něco do překypujícího poháru trpkosti přidati oslazující kapku útěchy, je to podle skálopevného přesvědčení mého jasný výhled do dob příštích: Tobě, milovaný velký mistře, podá budoucnost, a to bohdá budoucnost nepříliš daleká, podle plné, neztenčené zásluhy Tvé laur slávy a palmu vítězství!

(Národní listy dne 18 října 1900. --- Ot. Hostinský: Vzpomínky na Fibicha str. 217)

進歩派を支持した美学者・オタカル・ホスチンスキーが「国民新聞」に寄稿し掲載された、フィビヒ逝去に対する追悼文。
フィビヒの死の2日後に執筆され、その翌日(1900年10月18日)に掲載された。
原文は、FIBICHOVA ČÍTANKA より。


Back to Index