Drazí přátelé! Klademe do chladného hrobu k věčnému odpočinku tělo muže, jehož duch v horoucím nadšení tvůrčím ani na okamžik nedopřál si klidu. Zdeněk Fibich byl muž práce, neúnavné, mnohostranné práce umělecké, která mu sama sebou byla již odměnou nej- sladší. V ní genius jeho, tak vzácně nadaný a tak vzácně vzdělaný, nalézal nejvyšší své uspoko- jení --- ale v práci také tělesná schránka genia toho našla zárodek zkázy. Pracoval nad své síly fysické, dávnou úskočnou chorobou podkopané, a v poslední době dychtivě připravuje nové mouhutné dílo k životu na jevišti divadelním, sám sobě uspíšil smrt. Provedení díla toho se již nedočkal.
Co zbývá všem těm, kteří jsme ho tak milovali a nyní ohromeni předčasným skonem jeho stojíme zde kolem rakve: jeho rodině, jeho přátelům, jeho žákům, jeho ctitelům, co zbývá tisícům a tisícům zde nepřítomných, jež on uměním svým povznášel, než obrátiti s úsilím svě zraky od nesmírné, nenahraditelné ztráty k tomu, co jsme navždy získali jeho uměleckým odkazem?
Odkaz ten je veliký! Tak veliký a tak rozmanitý, že není ani možné, aby ve všem dokonale byl poznán a oceněn již dnes a všeobecně. Fibich byl mužem pokroku, Umění svě, tu božskou hudbu, miloval nade všecko; jí věnoval se celý, s vážností a opravdovostí obdivu- hodnou, jí byl hotov přinášeti oběti i nejkrajnější. Ale povinnost svou k umění chápal jeho velký mistr tak, že práci svou zasvětil pokroku, a cit povinnosti té vkládal i do mysli mladších, těch, kteří byli jeho žáky. On sám stále pokračoval ve svém tvoření a snažil se nalézati vždy nové cestz, on šířil a prohluboval povahu naší české hudby všemi směry, on konečně dospíval k netušeným dosud velkým útvarům uměleckým, jež mu zabezpečily čestiné místo jakožto duchu vpravdě tvůrčímu v dějinách hudby nejen naší domácí, ale i světové.
Žel však, že přirozeným údělem mužů pokroku jest vydobývati si každou píď uzání pernou prací, ba druhdyi tuhým zápasem. Fibich nebyl prvním a bohužel nebude ani po- sledním z našich geniů, jimž lod tento připadl. Je to přirozený běh lidského působení: kdo vyčerpá se tím, co slouží přítomnosti, tomu nezbývá, co by dal budoucnosti. A k budouc- nosti Fibich připínal své toužebné zraky. Pohled do ní, plný blažící naděje, sílil ho v práci, v protivenstvích a zklamáních. A on se nemýlil. Znalf minulost svého umění lépe než kdo- koliv mezi námi a z ní dovedl i vycítiti, pokud lidské předvídání stačí, směr budoucích jeho drah. Povznesen byl nad vřavu dne a rozhlížel se daleko nazpět i daleko vpžed.
A jestliže, drazí přátelé, také nám v této žalostné chvíli může něco do překypujícího poharu trpkosti přidati oslazující kapku útěchy, je to podle skálopevného přesvědčení mého jasný výhed do dob příštích: Tobě, milovaný velký mistře, podá budoucnost, a to bohdá budoucnost nepříliš daleká, podle plné, neztenčené zásluhy Tvé laur slávy a palmu vítězství!
進歩派を支持した美学者・オタカル・ホスチンスキーが「国民新聞」に寄稿し掲載された、フィビヒ逝去に対する追悼文。
フィビヒの死の2日後に執筆され、その翌日（1900年10月18日）に掲載された。
原文は、FIBICHOVA ČÍTANKA より。